Rozmazané fotky

FOTO & WEB BARTER | SMĚŇTE SVOU PRÁCI ZA NOVÉ FOTKY

Rozmazané fotky

Co stojí za neostrými fotografiemi? Jak na ostré fotky?

Stává se to snad každému, ať už profesionálovi nebo amatérovi – nějaká ta fotografie zkrátka není dost ostrá. Jeden si stěžuje na to, druhý na ono, co ale za neostrostí vlastně stojí?

Neostrý objektiv

Pokud patříte k začátečníkům, co si za pár tisíc koupili fotoaparát se setovým objektivem (nebo snad se zabudovaným), pak jsou vaše snímky s velikou pravděpodobností neostré právě vlivem nekvalitní optiky. Ať se totiž výrobci z Koreje, Číny, Tchaj-wanu a Japonska snaží sebevíc, opravdu neumí čarovat z vody. V praxi to znamená, že ani nemáte šanci vytvořit ostrý snímek.

Jak poznat, že ty vaše omezuje právě optika? Jednoduše – najděte místo, kde je dostatek světla (myslím opravdu dostatek světla, nestačí večerní pokoj, osvětlený lustrem) a přepněte fotoaparát do manuálního režimu (znak M na voliči). Nastavte citlivost ISO na co nejnižší, ideálně pod ISO 400, clonu na co nejnižší možnou a čas co nejkratší, aby byl snímek ještě alespoň trochu správně exponován. Čas by měl být kratší, než 1/500, pokud používáte stativ, nevadí ani 1/200 (na stativu vypněte stabilizaci). Zaměřte na libovolný statický objekt (dům, zeď, plot) a zapněte živý náhled, abyste viděli snímek na displeji. Nyní přichází na řadu manuální ostření. S co největším přiblížením snímku na displeji se snažte přesně zaostřit na nějakou kontrastní zónu. Stiskněte spoušť a proces opakujte při různém zaclonění (clonu je pak nutno kompenzovat prodloužením expozičního času nebo mírným zvýšením citlivosti – ani jeden parametr by však neměl překročit výše uvedené hranice, proto hledáme místo s dostatkem světla).

Zejména starší zoom objektivy Sigma nebyly moc ostré. Sigma 17-70 mm f/2.8-4 DC OS MACRO HSM.

Právě se vám podařilo vytvořit nejostřejší možný snímek při dané cloně (a dané vzdálenosti zaostření). Pakliže se vám stejně jeví neostrý (můžete ho upravit v editoru dle libosti), je to jasné – limituje vás technika. Fotili jste totiž v ideálních podmínkách, které už nikdy nebudou lepší (v praxi se při focení setkáte jen s daleko horšími).

Řešení je pouze jediné – vyměnit objektiv za jiný. Někdy jen stačí vybrat jiný kus téhož modelu, jindy úplně jiný (ideální jsou samozřejmě objektivy s pevnými ohnisky). Prakticky nejostřejší (a nejdražší) objektivy vyrábí německý Carl Zeiss, ovšem jsou to skla, která jen málokdy podporují automatické ostření, které většina lidí považuje za nezbytné. Jejich cena je navíc značně vysoká. V současné době Zeissovi konkurují pevné objektivy Sigma Art. Pro ty, kteří do výbavy nechtějí tolik investovat, úplně postačí sehnat třeba pevnou padesátku (Canon, Nikon i další výrobci je nabízejí poměrně levně).

Nečistoty na objektivu

Pokud patříte k těm, kteří své objektivy čistí jednou za uherský rok, pak byste možná mohli zvážit i tuto možnost – po odstranění centimetrové vrstvy špíny, prachu a otisků prstů bude objektiv zcela určitě ostřejší. Pro čištění skel doporučuji nejprve krátké studium.

Radek Cieslar - erphoto.cz
Průhled skrz čistý objektiv AF Nikkor 85 mm f/1.8

Nepřesné zaostření

Pokud manuálně ostříte na pohybující se předměty, ještě k tomu při nízké cloně a velkém ohnisku, zcela určitě je většina vašich fotografií značně neostrá. Zkrátka jste se netrefili. Budete se divit, ale zaostřit manuálně třeba přes hledáček zrcadlovky (bez asistenčního indikátoru) je prakticky nemožné i v běžných provozních podmínkách. Zvláště pak tehdy, když fotíte na delší ohniska s nižší clonou. Že jste se trefili? Náhoda, lidské oko nemá takovou rozlišovací schopnost, aby v relativně malém hledáčku vůbec vidělo rozdíl v malém přeostření. Pravda, když jste v klidu a můžete sledovat pohyb roviny zaostření v průběhu otáčení ostřícího prstence, můžete se na manuál klidně spolehnout. Při focení nestatických předmětů se dokonce ruka může naučit otáčet prstencem přesně takovou rychlostí, aby fokus „sledoval“ daný objekt. Pointou ale zůstává, že to není zásluhou oka, nýbrž naučeného procesu ruky, a to metodou pokus-omyl. Nikdo ale neříká, že je to špatně.

Manuál je za námi, jak je to s automatem? Ano, překvapivě i autofokusu se může snadno stát, že se netrefí, nebo dokonce nechytí. Občas zaostří na jiné místo, než jste chtěli (to se dá ovlivnit nastavením ostřících zón a bodů), jindy jen zaostří pozdě (objekt už se v daném místě nenachází) nebo brzy (zaostří správně a fotograf nezareaguje domáčknutím spouště, takže fotografovaný objekt zase zmizí z roviny ostrosti). Stane se i to, že se fokus nechytne vůbec. Buď nenajde žádnou kontrastní zónu (výjimkou je dálkoměrné ostření, za něž jste si připlatili nějakých těch 100.000 Kč), nebo vás váš miláček testuje na zákony schválnosti a prostě se tváří, že nic nevidí.

Znalci by asi mohli namítat, že moderní zrcadlovky primárně nepoužívají kontrastní ostření. Ano, nepoužívají, to ale neznamená, že nepotřebují kontrastní zónu k zaostření. Fázové ostření funguje na principu dopadu dvou paprsků z jednoho místa (tedy vizuálně téměř shodných) na dva senzory. Poměrně dobře je to ilustrováno zde. K čemu tedy potřebují kontrastní zónu? Kdo na to přijde, má u mě koláč. 😉

Řešení celého problému s autofokusem je několik. Pomůže fotoaparát s lepším ostřícím systémem (více ostřících zón a jejich přesnost a rychlost), objektiv s rychlejším ostřícím motorem, externí blesk, který umí v přítmí přisvítit speciální ostřící mřížkou (pozor, neplést s infračerveným ostřením), případně jakékoliv přisvětlení v přítmí. Dále taky návštěva servisu pro přesné seřízení autofokusu (jde to i doma, ale nedoporučuji). Když se ostření často „netrefuje“ na to správné místo, možná by bylo vhodné mu pomoci výběrem konkrétního ostřícího bodu. V závislosti na druhu focené scény se i vyplácí nastavit správný režim práce ostření – kontinuální, single nebo nějaký druh trackingu.

Rozmazání pohybem fotoaparátu

Nemusíte mít zrovna Parkinsona, aby na vašich snímcích bylo znát třesení fotoaparátem. Ruce se nám třesou všem, dokonce i vnitřní mechanismy ve fotoaparátu (zvláště u zrcadlovek) jím samy třesou. Příklad? Sklopení zrcátka při exponování umí vyvolat znatelné vibrace (řeší se to v režimu předsklopení zrcátka).

Platí, že čím delší čas expozice, tím více třesení ovlivní výslednou fotografii. Je to logické, za jednu vteřinu se vám ruka pohne daleko více, než za jednu setinu. Celý efekt je navíc násoben délkou ohniska, na které fotíte. To je taky logické, když špiónským dalekohledem pohnete o centimetr vpravo, rázem se díváte na úplně jiného tajného agenta. Když se jen o centimetr otočíte vy sami (už bez špiónského dalekohledu), oči si toho ani nevšimnou.

Obecně docela funguje pravidlo, že by se mělo fotit s takovým časem expozice, rovným převrácené hodnotě relativního ohniska. Při ohnisku 50 mm tedy na 1/50 sekundy, na 200 mm 1/200 sekundy. Je to ale jakási hranice přijatelnosti, mnohem lepší je fotit s časy kratšími (pokud není záměrem rozmazaná fotka), a ať už je ohnisko jakékoliv, neměl by se čas dostat za 1/20.

S třesem nám samozřejmě může pomoci stabilizace obrazu. Stabilizátor je umístěn buď v objektivu (u Nikonu označení VR, pro Canon IS, pro Sigmu OS a pro Tamron VC), nebo přímo v těle fotoaparátu, což je příznakové pro moderní CSC těla od Olympusu a Nikonu. Existuje ještě digitální stabilizace, což je spíše reklamní trik – dochází k různým ořezům, zvyšováním citlivostí a pohybům obrazového pole po snímači. Trochu pomůže, ale chce svou daň, v podobě snížení celkové kvality výsledku. Ostatní stabilizace (jak optické, tak mechanické) už za to stojí – ty novější dokáží třes zredukovat natolik, že si pak uživatel může dovolit prodloužit čas třicetkrát! Tedy – výrobce to tak udává, realita je samozřejmě jinde.

Rozmazání pohybem foceného objektu

Spolu s nekvalitní optikou je asi nejčastější příčinou neostrosti. Když budete fotit běžce s časem 1/200, jak může být ostrý, když se za tu dobu pohne o dobré 2 cm? Jakým časem se má co fotit? To můžete zjistit jednoduchým výpočtem. Jak rychle se daný objekt pohybuje? Jak velký prostor na výsledné fotografii bude zaujímat? A jak velký bude průměrný náhled na fotografii (budete dělat metrovou zvětšeninu, nebo se na ni jen dívat na svém pětipalcovém telefonu)? Pomocí odpovědí na poslední dvě otázky můžete snadno zjistit, o kolik se předmět (nebo spíše tvor) může pohnout, aby se ještě jevil ostrý. Vězte, že když se letadlo, vzdálené 12 km, pohne na obloze během exponování o 5 metrů, bude se nám stále jevit stejně. Když ale budete fotit makro mravence a on se pohne o dva milimetry, vlastně se pohnul o dobrou desetinu velikosti snímku! A to už bude znát.

Radek Cieslar - erphoto.cz Rozmazaná fotografie
Rozmazání (nikoliv rozostření) pohybem objektu při velmi dlouhém expozičním čase.

Pak už jen stačí vypočítat, za jak dlouho se objekt o vypočtenou délku pohne, a to je váš hraniční čas. Pro chodícího člověka stačí setiny, pro rychlejšího psa v detailu nemusí stačit ani 1/4000, což je technologická hranice většiny nižších modelů fotoaparátů.

Na závěr

Existují samozřejmě i další důvody, proč vaše fotografie není ostrá, může to být způsobeno i malou hloubkou ostrosti (jedna rovina je ostrá a vše před a za ní se rozmazává), šumem ve snímku (případně jeho odstraněním), nebo nekvalitním snímačem. Stačí sledovat parametry expozice a výsledky – často se můžete velice snadno dopídit k pravému důvodu, proč zrovna vám to nefotí ostře.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *